Rozkvetlá větev
Bílá krajka, vzdušné zpěnění, jitřní sen,
stříbrná pára, již vydechla země.
Přelud, jenž mizí, nehmotné zdání jen,
rozkvetlá větev, jež naklání se ke mně.
Plachý úsměv, bojácné: Smím?, mlha, cit,
melodie hodiny ranní.
Kterak tě, zrosená, do hrubých rukou vzít
a nepomačkat tě v pevné dlani? Kalendář akcí a výročí
Anketa
 Nahrávání ...
|
| Životopis Josefa Hory: |
|
|
| 1891 – 8.7. |
– * v Dobříni |
| 1897 |
– začal chodit z Dobříně do Roudnice nad Labem do 1. třídy obecné školy |
| 1912 |
– stěhuje se s matkou, sourozenci, tetou Emílií a Annou a babičkou do rodinného domku v Roudnici nad Labem, v Bezručově ulici 12 |
| 1902-1910 |
– studuje na Roudnickém gymnáziu |
| 1910-1916 |
– studuje práva v Praze, je redaktorem roudnického Podřipana |
| 1919-červenec |
– nastupuje v redakci Práva lidu za odcházejícího F.V.Krejčího |
| 1919 – 30.12. |
– se žení se Zdenou Janouškovou |
| 1921 |
– získává byt v Praze – Košířích, narozena dcera Zdenka |
| 1921 – 1929 |
– vedoucím kulturní rubriky Rudého práva |
| 1929- 15.10. |
– po vyloučení z komunistické strany se stal po J. Vodákovi vedoucím kulturní rubriky Českého slova |
| 1934 |
– zvolen předsedou Obce českých spisovatelů |
| 1941 |
– odchází ze zdravotních důvodů z redakce, začíná jeho nevyléčitelná choroba |
| 1945 – 21.6. |
– umírá, je pohřben na Slavíně na Vyšehradě, jeho pohřeb se stal národní manifestací z radosti nad nabytou svobodou, nad rakví promluvil František Halas a Jaroslav Seifert přednesl své verše věnované Horovi |
Dílo Josefa Hory:
|
|
| Básně začal Josef Hora psát již na gymnáziu v Roudnici nad Labem a tam i přispíval do místních časopisů (například do Podřipana nebo dělnických Rudých proudů). V Praze pak přispíval do Moderní revue, Zvonu nebo Šaldovy České kultury. Jako čtyřiadvacetiletý vydal svou první sbírku nazvanou Básně. Je to sbírka pod vlivem symbolismu, jeho vzorem byl Antonín Sova. Vyjadřuje tu lásku k životu a světu. Jeho druhá sbírka veršů Strom v květu je již plně pod vlivem vitalismu, plná dojmů, postřehů a představ pozemského světa. V roce 1920 vychází sbírka Pracující den, která je inspirována dělnickou tématikou, kde Hora vyjadřuje svůj zájem o sociální spravedlnost a postavení dělníka ve společnosti. Sbírka rozvířila třídní pojetí literatury. Další sbírkou, která se řadí do proletářské poezie je Srdce a vřava světa. Hora tak zvláště zapůsobil na Jiřího Wolkera. K těmto sbírkám se připojují ještě v roce 1923 sbírka Bouřlivé jaro a soubor básní Mít křídla. Po svém pobytu v Itálii v roce 1924 píše básně inspirované nejen mořem, ale i současnou politickou situací v zemi, které vydává pod názvem Itálie. Po cestě do Ruska v roce 1925 však Hora přestává psát proletářskou poezii. Vycházejí Struny ve větru vyznačující se lyrismem výbušné imaginace a uvědoměním si závratnosti času a nekonečna. Básník tu opouští půdu společenského zápasu a ponořuje se do lidského nitra a senzitivních smyslů. Básně z této sbírky byly v roce 1989 zhudebněny Vladimírem Mertou. Sbírkou Tvůj hlas v roce 1930 se Horův lyrismus dále prohlubuje. Život k němu promlouvá ve všech svých podobách u vědomí zrání člověka mužného věku. Podobné ladění Horovy poezie vykazují i sbírky Tonoucí stíny (1933), Dvě minuty ticha (1934) a Tiché poselství (1936). Básník se tu noří do kontemplace svého vnitřního světa. Ztráta společenské víry poznamenala sám básníkův pocit času. Po své cestě ze Sovětského svazu Josef Hora překvapivě nepokračoval v linii proletářské poezie. Začínal chápat proradnost komunistické strany, zvláště vyčítal českým komunistům jejich závislost na Moskvě. V roce 1929 vystoupil spolu s dalšími šesti spisovateli proti vedení českých komunistů zrazujícímu českého dělníka. Své názory vypsal v brožuře Literatura a politika. Spolu se Seifertem, Neumannem, Olbrachtem, Vančurou, Malířovou a Majerovou byli vyloučeni z komunistické strany. Při převozu Máchových ostatků z Litoměřic na pražský Vyšehrad promlouval Josef Hora a své vyznání básníkovi vyjádřil ve své vrcholné sbírce Máchovské variace (1936). Básník dramaticky prožívá hrozbu fašismu, jeho poezie se zniterňuje a jedinou jistotou se stává jistota nekonečného života, jaký vyzpíval ve Zpěvu rodné zemi (1938). V té době překládá básník Puškinova Eugena Oněgina, dodnes nepřekonaný překlad. Z ruské poezie překládá ještě Lermontova, Jesenina a Pasternaka. Puškinův Oněgin mu byl vzorem pro Jana Houslistu (1939). Jeho hrdina se vrací ze světových dálek domů, kde prožívá vědomí rodové sounáležitosti. Je to výzva národu k překonání tragických pocitů a malomyslnosti v krutých okamžicích dějin. Velkou zpěvností a melodičností vyniká sbírka Zahrada Popelčina (Popelka přebírá hrách a Rekviem) (1940). Přemáhá zde časovou úzkost lidského bytí a naplňuje poslání poezie být cestou z tísně. Tyto sbírky měly velký vliv na národ v dobách nejtěžších. Těžké chvíle národa se odrazily na básníkově zdraví. Zápisky z nemoci (1945) vyjadřují básníkovu víru v život navzdory těžké nemoci. Posmrtně vyšly ještě Život a dílo básníka Aneliho a Proud (1945, 1946). Básník překládal ještě německou a jihoslovanskou poezii. Jeho próza nedosahuje úrovně jeho básnických děl. Uvádíme alespoň Hladový rok a Dech na skle (1926, 1938), Smrt manželů Pivodových (1928). Z veršů Josefa Hory cítíme plynutí času, van věčnosti a sílící odvahu, podané s úžasnou melodičností a zpěvností. |
| :: abecední seznam zde |
Řekli o Josefu Horovi:
|
|
| František Hrubín: |
| Josef Hora je jeden z největších básníků, jaké jsme kdy měli. Nepatřil k žádné generaci, přitom však byl básníkem tří generací. Byl sám, protože byl jediný, ale nikdy nebyl osamocen: my, jeho přátelé jsme se ve svých nejosamocenějších hodinách přimykali k němu. |
| Václav Černý: |
| Vidno, že je méně básníkem problémů a více básníkem věcí, či lépe jistot. Hluboká bezpečnost pocitu životního, kterého se dotvořil, metafyzická jistotnost jeho pohledu na svět jsou v naší dnešní poezii ojedinělé. |
| Nejbližší přátelé František Halas, Vilém Závada, Jaroslav Seifert, Vladimír Holan, František Hrubín se shodovali v jednom: |
| Byl to upřímný, oddaný, skromný, hluboce čestný člověk, neocenitelný přítel, vždy ochotný ke každé pomoci. I ve vztahu ke svým druhům a spolupracovníkům byl nadán zvláštní jasnozřivostí, která ostatní ohromovala. Nikdy se nesnažil být Básníkem, Osobností, někým, s nímž se počítá ve společnosti, a jestliže tím vším byl, stalo se tak téměř proti jeho vůli. Skromnost, ticho a ohleduplnost byli jeho nejsilnější životní potřebou. A touha být s lidmi, které měl rád. Nenáviděl předstírání, okázalou nebo falešnou hru v umění a v životě, toužil po společenské užitečnosti a projevoval laskavost, jež pramenila z vnitřní potřeby krásy a z vědomí podmanivosti, přechodnosti, ba i náhodnosti lidského života. Snad to zní paradoxně, ale právě ten, kdo protrpěl všechny formy lidské strázně, smutku a bolesti nad lidskou nicotností, je schopen zároveň vážit si těch chvil, kdy se pro člověka „zastavuje čas“, těch vteřin milosti, kdy je stržen okouzlením z chvilkového pocitu trvání, který vzápětí nemilosrdně míjí a mizí. Neboť Hora je stejně jako magnus parens české poezie Mácha především básníkem míjení, uplývání, věčné proměny. Znovu a znovu se pokouší o vyslovení „živého času“, toho, co člověka přes vědomí zákonitého zániku přitahuje k aktivní činnosti, co ho nutí k radostnému přitakání bytí navzdory nepřízni doby, nepravostem lidí a nenávratností času. |
| Jarmila Mourková: |
| Horovou zvláštností je, že se snaží udržovat emocionální a racionální vnímání a poznatky v rovnováze. Ujasňuje si své postavení ve společnosti tak, že o ní vypovídá, ujišťuje se o své reálné existenci tím, že se svým dílem snaží spolupůsobit na podobu světa, v němž se ocitl svým zrozením a do kterého patří i svou smrtí. |
| Vladimír Heger: |
| Josef Hora stál u zrodu mnoha ismů, které provázely českou poezii první poloviny 20. století, ale žádný z nich se mu nestal modlou. Jeho sepětí s českým uměním světové úrovně vyrůstalo z celkové tvořivé atmosféry dvacátých a třicátých let.Možná se tu hodí srovnání s hudbou. Pro střední Evropu tak typický protiklad mezi programovostí a volností, v českém prostředí reprezentovaný rozdílem mezi Smetanou a Dvořákem, je aplikovatelný také na poezii. Z tohoto hlediska by Josef Hora mohl být vedle mnoha programových tvůrců české poezie, zejména Vítězslava Nezvala, nazván Dvořákem české poezie. Básníkovo dílo je tak mnohotvárné a nedefinovatelné, že si na jeho poselství jednoznačně neodpovídali ani jeho vykladači, ani jeho čtenáři. Je pro nás vším tím zároveň, a přece ještě něčím navíc. |
Historie rodného statku Josefa Hory:
|
|
| V roce 1837 byl rodný statek Josefa Hory postaven do dnešní podoby jeho prapradědečkem Františkem Šustrem jako čtvrtá usedlost v Dobříni u Roudnice nad Labem. Na statku po něm hospodařil syn Josef, který provdal svou dceru Marii za Antonína Aubka z Prahy Libně – Kunrádky. Navzdory povodním na polích, požáru stodoly, střídajícím se suchým létům a ztrátě nejvýnosnějších polí pro stavbu železnice se jim podařilo statek udržet. Když manželé Aubkovi předávali statek své dceři Marii, provdané za Antonína Horu z Libušína od Kladna, statek byl již částečně zadlužen. Ženich však přinesl do statku jmění získané prodejem svého poddolovaného statku. 8.července 1891 se manželům Horovým narodil první syn Josef. Po narození dcery Marie koncem roku 1892 statek přišel takzvaně na buben a hospodaření převzal sedlák Duras, nový majitel statku. Několik let v druhé polovině devadesátých let předminulého století však na statku hospodařil jako nájemce Antonín Aubek se svou ženou a dcerou Emílií a Boženou , kteří se tam starali i o malého Josefa.. Statek pak často měnil své majitele, postupně ubývalo polí až v roce 1947 zbylo u statku jediné pole. V té době básníkova matka Marie s tetou Emílií Aubkovou prodaly svou vilku v Roudnici nad Labem a zanedbaný statek zakoupily, aby ho uchovaly jako památník Josefa Hory, který svým básnickým dílem podporoval svou zemi v pohnutých dobách. S pomocí ženy básníka Zdeny Horové, sestry básníka Marie Horové a jeho bratra Jiřího s ženou Annou vybudovaly v prvním patře domu pamětní světničku Josefa Hory. 28.září 1947 jí otevíral básník Jaroslav Seifert, nositel Nobelovy ceny. Zároveň byla na dům zasazena pamětní deska, dílo akademického sochaře Jana Jiřikovského. Po smrti své matky a sestry bratr básníkův Jiří Hora prodal ideální polovinu domu Zdeňce Laksarové s tím, že na domě zůstalo věcné břemeno rodné světničky. V dobách komunismu měl Jiří Hora velké starosti jak uchovat pamětní světničku s rodným domem. S pomocí roudnických občanů, zvláště pana Pinky, se mu podařilo zaregistrovat kulturní památku v krajském úřadu památkové péče v Ústí nad Labem v roce 1964. A tím byl i dům č.4 v Dobříni registrován v Ústředním seznamu kulturních památek. Od stého výročí básníkova narození se při každém kulatém výročí konají kulturní pořady na počest básníkovu u jeho rodného domu. |
|
